No,víš Mili, já chápu chování ostatních členů rodiny, protože jsem taky takový typ.Také mi zemřel člověk, kterého jsem měla moc ráda a to docela nedávno. Sice se to nedá srovnat s tím, když zemře matce dítě, ale... Ve svých předchozích příspěvcích jsi psala, že jsi se o nějaké vzpomínkové rituály pokoušela loni a rok před tím také. Pokud počítím dobře, tak po smrti tvojí holčičky uběhly už 3 roky, ne-li víc. Vím, že nelze zapomenout na vlastní dítě, oni také nezapoměli, ale SMÍŘILI se tím. Z tebe mám pocit, že se utápíš ve vlastní sebelítosti a svými rituály si svůj smutek spíš udržuješ než aby ti to pomáhalo. Tuším, že jestli můj příspěvek budeš číst, tak tě asi naštve, prohlásíš mě za cynika, ale zkus se nad tím zamyslet. Bylo by velmi smutné, kdyby jste si na dceru nikdo nevzpoměl a bylo by dobré si ji tak 2x za rok (dušičky, Vánoce) krátce připomenout. Ale máš další 4 děti, je třeba se začít věnovat jim a pomalu začít žít. Neustálé slzení a píchání do bolavých míst strašně psychicky vyčerpává. Promiň, ale já mám pořád pocit, že problém máš ty, ne ostatní. Určitě na ni nikdo nezapoměl, určitě si na ni všichni s láskou občas vzpomenou, ale s tím co se stalo se už smířili a chtějí a potřebují zase žít o Vánocích si užívat toho, že jste všichni pohromadě, že Vás ta tragédie nerozdělila, ale stmelila a zase se smat a ne brečet. Pláče už bylo dost a nezlob se na mě, ale 3 roky je už dost dlouhá doba na to, aby jsi se se svým smutkem poprala. Ale já mám pocit, že se sním nepereš, ale že si ho pěstuješ.
Mám vážné obavy, že pokud se s tím, co nejrychleji nevyrovnáš, tak od tebe brzy všichni budou utíkat. Je to drsný, ale je to tak. Po určitou dobu je smutek a pláč normální a rodina to chápe a toleruje, ale pak i jim dochází síly tě pořád utěšovat. Aby síly nabrali a odreagovali se , tak začnou před tvými slzami utíkat. A ty bys mohla skončit jako osaměla zahořklá žena. Dej si na to pozor a hlavně se už konečně sama se sebou srovnej a smiř se s tím, co ten život přinesl. Přeji hodně sil