Má dcerka má 2,5 roku a v posledních týdnech je hrozně ukňouraná,uplakaná. Jakmile není něco podle ní hned lítostivě pláče,pokud ani to nezabere přejde to do řevu a pak do hysterického vřískání,které už je opravdu nesnesitelné. Už od miminka je uplakánek,vždy jsem věděla jak na ni,aby se uklidnila. Nyní jsem bezradná,ve svých dvou a půl letech prokřičí,probrečí a prokňourá takřka celý den. A já vůbec nevím jak na ni. Vždy je to kvůli tomu,že něco nemůže nebo naopak musí. Rozpláče jí i naprostá hloupost. Řekne,že chce čaj...udělám tedy čaj,když je hotový už ho nechce. Dám tedy čaj na stranu a řeknu, že nevadí, že si ho dá až bude mít chuť ...a malá se rozpláče, že ho chce...podám jí ho a ona ho odstrčí,že nechce. To už řve. Je to začarovanej kruh. Je to tak se vším(s jídlem,oblékáním,odchodem ven,příchodem domu). Mám pocit, že zkouší co všechno jsem ochotná udělat,kam až může zajít. Chci...nechci...chci...nechci...a řev a pláč...to poslouchám celý den a dochází mi nápaditost jak to řešit i trpělivost. Nejhorší je, že je to čím dál horší.Taky poslední dobou odmítá péči od tatínka.Stará se o ni od miminka,nikdy mě před ním neupřednostňovala,až tedˇ. Chce smrkat a blížící se táta s kapesníkem u ní opět vyvolá řev a že chce jen od maminky.Od prvního dne co jsme se vrátily z porodnice ji koupal jen manžel a najednou musím já.Byla je to jejich chvilka.Proč tak otočila? Myslíte, že je to vzdor? Máte tohle také doma? Jak to řešíte,co s tím děláte? Budu vděčná za cokoli čeho se budu moct chytit.Omlouvám se za román,ale potřebovala jsem to ze sebe dostat.