xeno, možná, že někdo dokáže při porodu komunikovat na úrovni a racionálně se rozhodovat a trvat na svých požadavcích.
Já ne. Když rodím, tak rodím. Cokoli, co mě odvádí od koncentrace na porod, mi způsobuje bolesti. Druhý porod, poučena z bolestivého prvního (přála jsem si umřít, bylo mi jedno, jestli to dítě přežije, jestli to přežiju já, bylo by mi fuk, kdyby celý svět v tu chvíli skončil, upadala jsem do bezvědomi...pro představu o míře bolesti) porodu jsem podruhé rodila bez bolestí, protože jsem byla schopná soustředit se na porod a být s tím procesem v souladu, naladěná, při kontrakcích jsem se cíleně uvolňovala. To přestalo jít po příjezdu do porodnice, když po mě furt někdo něco chtěl, někam mě vláčel. To byly okamžiky, kdy to bolelo.

Vím, že já při porodu už nic řešit nemůžu. Jen tak houknout "bez nástřihu" apod. Ale diskutovat nemůžu.
Od toho tam mám partnera, aby mě hájil a hájil mé zájmy. On mě zná, tuší, jak na tom jsem, ví, co chci, ví, jak prožívám bolest. On se musí ptát, zbrdit doktora, chtít od něj vysvětlení...