možná je to trochu OT, ale přece jen... pamatuju si, že když jsem byla malá, šíleně jsem se bála zubaře. Ostatních doktorů ne, jenom zubaře. Bylo to proto, že moje máma se zubama hodně trpěla, pořád ji bolely, u zubaře byla furt a všechny ty ústrky a utrpení a strašlivé věci pak líčila do telefonu kamarádkám a svojí mámě.

Byla jsem u toho a ačkoli si všichni mysleli, že neposlouchám a nemůžu tomu rozumět, tak jsem poslouchala a nedokázala jsem si představit nic strašlivějšího než zubaře a byla už napoprvý aniž by mi kdokoli cokoli zlého prováděl úplně hysterická. Tak bacha na to, co před svejma dětma komu vyprávíte, co se týče zubů...

Na máminu historku o tahání nevu bez umrtvení jsem nezapomněla doteď...

a mmch, panickýho strachu ze zubaře jsem se nezbavila doteď...nejsem u doktora posera, nevadí mi jehly ani krev, všechno v pohodě... ale jak vstoupím do čekárny u zubaře, začne se mi zvedat žaludek, musím si sednout, nemůžu ani pořádně jít... když si sedám na křeslo, tak se celá klepu, jsem zplavená a tečou mi slzy, je mi to hrozně trapný a pořád se zubařovi omlouvám, že jsem tak pitomá, ale že za to prostě nemůžu...ještě že mám hodného a chápavého zubaře, který se vždycky jenom směje

tak bacha na ty hrůzostrašný historky, když si myslíte, že dítě neposlouchá...