Už v několika diskusích jsem psala že jsem žila s mužem který se choval hnusně k mé dceři.Po několika rozchodech,jeho slibech a návratech jsem od něj definitivně odešla,ale nikdy se nezbavím výčitek,že jsem v tom dceru tak dlouho nechala žít.Dneska jsem si četla diskusi kterou jsem zde založila ještě v době než byl vztah definitivně ukončen a když si vzpomenu na tu dobu,je mi ze mě na blití a brečím nad tím,co jsem dopustila.Bohužel plně mi to všechno docházelo až zpětně.Myslela jsem že už je to za námi,ale čím delší doba od rozchodu uplynula,tím větší mám výčitky,nedokážu to v sobě žádným způsobem zpracovat,je mi z toho čím dál hůř,vrací se mi všechno zpět.Je mi ze mě samotné zle,že jsem tohle dopustila,že jsem dokázala žít v takovém vztahu,že jsem mojí dceři neskutečně ublížila a neskončila to okamžitě při prvních náznacích.Asi mi v tom zabránilo to,že ex měl období kdy se choval i velmi hezky,byly to takové ataky,vždy určitou dobu se dokázal chovat jako ten nejlepší chlap pod sluncem,pak se změnil v magorského tyrana a po rozchodu a návratu byl zase k nepoznání,mouše by neublížil.Pár týdnů než to na něj zase přišlo.Zřejmě proto že se uměl chovat i hezky jsem to vydržela rok,než mi došlo definitivně že musím s dětmi pryč(to druhé v té době mělo asi 1cm).Začátek těhotenství jsem prožila v neskutečném stresu a hrůzách,protože mi vyhrožoval vším možným,byl hnusný,snažil se ze mě udělat blázna-i když to se snažil už v době kdy jsme spolu žili.Proč na mě vše doléhá tak dlouho po rozchodu?K němu už necítím nic než lhostejnost,zlobu cítím sama k sobě.