Ahoj, tak náhodou jsem se dostala k této diskusi a chtěla bych k tomuto tématu taky něco říct. Jsem pokřtěná, ale mamka nás nikdy s bráchou moc k víře nevedla, zastávala názor, že pokud si k Bohu budeme chtít najít cestu, najdeme ji. Nechtěla nás k ničemu nutit.. Nevím. Samozřejmě jsem ji to nikdy nevyčítala, jen si myslím, že kdyby nás vedla, nemusela jsem v životě udělat mnohé přešlapy, které jsem udělala. Z pozice nevěřícího člověka jsem vlastně nedělala nic hrozného, ale teď s odstupem času mám já sama na to jiný názor. Potkala jsem se s klukem, který mě do víry zasvětil, ale začít žít s Pánem Bohem jsem se rozhodla sama. Je pravda, že mi pořád v životě jakoby něco scházelo a konečně jsem si uvědomila, že to byla právě ta víra a ten správný život.. Může si myslet kdo chce co chce, nikoho do ničeho člověk nemůže nutit, ale když loni v březnu má maminka umírala na rakovinu, věřte tomu, že když jsem byla u ní a intenzivně se modlila, ona to cítila.. Byla už pod morfiem, takže hodně spala, ale vždy, když jsem se za ni modlila- v duchu- se probudila, v průběhu celé modlitby se mi vděčně dívala do očí (a to nemohla vůbec vědět že se modlím) a až jsem se domodlila, znovu usnula.. Nemusíte mi to věřit, ale opravdu tu sílu modlitby cítila.. Jakto? Protože modlitba srdcem je hrozně silná.. A můžu Vám říct, že samozřejmě mi hodně pomohl můj přítel a rodina, ale hlavně díky modlitbě a víře v to, že smrtí život nekončí, že se jednou zase s maminkou potkám v Nebi, to mě pomohlo nejvíce... Dodnes se za ni denně modlím, za její duši a dodnes mi to hodně pomáhá. Teď se modlím i za děťátko, které čekám a za všechny lidi, které mám ráda. I za ty, které mám ráda méně.
Každopádně víra je obrovskou oporou.. A když mi teď vyšly horší tripple testy na downův syndrom, tak co člověk může dělat při 3 týdenním čekání na výsledky plodové vody? Někdo nic, ale my s manželem se modlíme a jsme šťastní, že tímto můžeme pomoct. Protože Bůh chce pro člověka vždy jen to nejlepší...