Já jsem před pár lety díky psychickému stresu hodně zhubla. Až mi přátelé říkali, že je to už moc, snažili se mě "nacpávat". A já kdykoliv něco snědla, bylo mi hrozně zle. Některé dny jsem snědla aspoň pár kostek cukru, abych do žaludku aspoň něco dostala.
Pak se mi život zase trochu narovnal, stresy skončily a já se záměrně učila jíst - po pár hodinách kousíček nějakého jídla.. i když jsem neměla hlad ani chuť. Naštěstí jsem tedy radu psychiatra nepotřebovala, můj problém se netočil kolem tloušťky, ale "nešťastné" lásky.
Postupně jsem se učila, že když už se objevil nějaký ten špíček, tak chlapům nikdy nevadil. Dokonce - poslední dobou jsem se snažilo přibrat fakt hodně, abych se svému nynějšímu příteli zprotivila a - nejde to. Mám už o 20 kilo víc jak on (on je menší než já a bývalý reprezentant sportovec) a nijak to na jeho "vášeň" ke mně nemá vliv... Tak abych zase začala ubírat, na svoji průměrnou váhu... chjo...