Jako kdybys psala o mě, coby dítěti. Můžu ti říct, že "neotrkáváním" se problém zhoršuje. Dneska by to do mě nikdo neřekl, ale určitými věcmi v životě jsem se prokousávala hodně těžko. Založením introvert, působím dneska ale spíš jako extrovert...ale musela jsem se "vycvičit" spíš až v dospělosti. I dnes jsem komunikativní, ale nepouštím si lidi moc do soukromí...

Jo, chodila jsem do školky taky až od pěti, ne proto, že by mě rodiče "chránili" kvůli mamánkovství, ale prostě jsme bydleli na vsi a takhle to tam bylo normální. A dneska to vidím jako velké mínus, nenacvičila jsem si včas styk s vrstevníky.
Možná svoji roli sehrála i předčasná separace od matky - tehdy byly půlroční mateřské a hlídaly mě až do nástupu do školky pak příbuzné. Taky jsem byla hodně fixovaná na matku, tím víc, čím mín jsem jí měla k dispozici.

Takže být vámi, otužuju, otužuju...a řeším i přes toho psychologa. Hodně blbá je ta přílišná fantazie a citlivost, s tím se člověk naučí pracovat většinou až v dospělosti...racionálně si řekne, že určitý strach je blbost...ale to dítě nedokáže.

PS: není možné, že i ty jsi úzkostlivější typ? to se často přenáší na dítě, stejně jako když je matka na něj fixovaná anebo se o něj moc bojí.

Nenechávala bych to u dcery tak, protože tyhle problémy se kumulují. Jakožto mamánek bude zaostávat ve styku s vrstevníky, bude ochuzená o "zdravou dravost" a i jiné znalosti přiměřené věku.

Vážně zkuste toho psychologa.