Absolutně nejhnusnější zkušenost s dětma, co jsem měla. Starší měl akorát 9 měsíců, dala jsem ho spát na manželskou postel, ze všech stran byl kolem něj val z dek a polštářů a sedla jsem si vedle k počítači. Najednou rána, výkřik a ticho. Běžela jsem tam, myslela jsem, že to nějak přelezl a spadnul. Ale ležel na posteli, tak jak předtím, vzala jsem ho pod rukama kolem hrudníčku a zvedla jsem ho, ruce i nohy nechal přitažené k tělu, normálně se dítě natáhne, on ne a jak jsem ho držela, tak jsem cítila, že nedýchá. Začla jsem křičet a plácala jsem ho do zádíček, nakonec se nadejch, udělalo to takový skřek a pak jsem tam s ním seděla, klepala se jako blázen, brečela jsem, on se ke mně tisknul. Dobu jsem z toho byla špatná, bála jsem se odejít z jeho blízkosti, aby se mu to zas nestalo. Nakonec jsme zjistili, co udělalo tu ránu. Manžel dal mezi okna hlávky zelí, které jsme nestihli spotřebovat a jedna vypadla a udělala rámus a on se chudák lekl. Doktorka mi pak řekla, že by se určitě za chvilku nadýchl, i kdybych tam nebyla, ale nevím. Doufám, že nic tak strašnýho už nezažiju.