Naší dcerce je 2,5 roku. Manžel s malou pomáhá od jejího narození,pravidelně koupal, přebaloval,hlídal...v podstatě zastal jakokoli péči o malou a nebyl problém na žádné straně. Až posledních pár měsíců dcera úplně odmítá jeho péči. Když jsou sami doma,vždy si nějak poradí...musí. Když jsem s ní sama doma já, je dcerka milionová...je to naprosté zlatíčko,je vyrovnaná,veselá...sem tam nějakej vztek či vzdor,ale vždy to nějak ukočíruju na únosnou mez. Ale jakmile jsme doma všichni tři,je to nesnesitelné. Malá odmítá cokoli od tatínka...a já tím ztrácím volnost na vaření,uklízení. Prostě nic nestíhám. Málá se nenechá od táty obléknout,vykoupat,vysmrkani...prostě nic. Odhání ho od sebe,když odcházím nesmí se semnou rozloučit (manžel). A hlavně když jsme celá rodina doma,tak místo užívání si pohody to u nás vypadá jak před rozvodem...dcerka odmítá tátu,pořád na mě visí,knourá,pláče,vzteká se...manžel je neštastnej, že nemůže ani ke mě, ani k malé. Kolikrát už vypadá celkem naštvaně a já jsem na roztrhání. Nevím zda mám její chování respektovat,zda má ted nějaké období kdy mne potřebuje, nebo naopak když řeknu, že ji oblékne tatínek, tak si trvat na svém i za cenu pláče. Nerada bych aby měla malá pocit, že ji odstrkuji, že ji nemám ráda. Jsem bezradná. Myslíte, že je to jen přechodné...zažila jste některá toto...a jak jste to doma řešili? Manžel a dcerka měli nádhernej vztah a tedˇ to vypadá jak kdyby se ani neznali. Mě to mrzí kvůli manželovi i kvůli tomu, že místo volného hezky prožitého víkendu zažíváme doma boje a já se zas těším až bude manžel v práci a doma bude klídek. Jinak manžel k dceři přístup v posledních měsících nezměnil,neublížil jí. Byl loni říjen/listopad na služebkách (dřív nikdy nejezdil) ale i tak víkendy byl doma. V tu dobu se začala počůrávat a tak si říkám zda to nebude s tím souviset. Omlouvám se za román a zároven děkuji za jakoukoli radu jak to lze řešit, nebo to nechat být. Já už si nevím rady.