Ivčo, otázkou je, co na tvého muže platí či jak to napsat. Já bych zastávala stejný postoj k jeho rodičům, jak se on staví k mým, ale musela bych vědět, čeho chci dosáhnou. Já nevím, možná se mýlím, ale mám pocit, že ta chyba není v oné tchýni a jejich všetečných otázkách, ale v manželovi. Tchýně i rýpavá se dá snést, když vím, že pakliže bouchnu dveřmi, manžel mně "pochválí".
Proč třeba chce přestat jezdit za tvými rodiči? Je tak sobecký, nebo se cítí být ublížený? Pakliže je to truc a pakliže ti na vztahu tolik nesejde, šprajcla bych se také. Možná, že tohle mu otevře oči a možná také ne. Tohle je hodně těžké posoudit, protože nikdo jiný než ty neví, co na něj platí. Každopádně primární důvod není ve tchýni, ale v partnerovi. Stále si myslím, že to, jak ti zasahuje do života není natolik krajní, aby to nespravil pohovor syna s matkou a i sama připouštíš, že tudy by cesta vedla, jen nevíš, proč to neudělá. Proč to tedy neudělá. Neváží si tě? Příjdeš mu v očích stejná jako jeho matce? Byl takový stále?

Ivčo, být v takové situaci, tak mně to deptá a moc. Na tchýni bych kašlala a ignorovala ji. V rámci zachování vztahů bych se v danou chvíli přemohla a tchýni pozvala. Co by mně ale bolelo je to, že bych neměla oporu. Manželova maminka byla skvělá matka a babička( o to to bylo horší), ale tchýně hrozná. Rozvracela nám manželství velice okatě, nazývala mně všelijak před kdekým a to i přede mnou. Když jsme se rozhodli pro adopci, dokázala hrozné věci, ale manžel(byť k němu se matka chovala fantasticky) stál jen na mé straně a i díky tomu jsme se odstěhovali dřív, než by bylo vhodné(neměli jsme dostavěno) Ale zvládli jsme to a i já jsem ji dokázala přecházet a ignorovat její výpady s grácií, protože jsem si byla jista svým postavením v MÉM domě.

Tuhle situaci ti nezávidím a věřím, že to máš těžké, přesto všechno ti nezbyde nic jiného, než to rozseknou, než tě to ubije. Já bych ale začala doma u partnera.

Měj se moc pěkně.