U dcery mě vůbec nenapadlo uvažovat o jiném příjmením než o mém. A ocenila jsem to asi nejvíc ve chvíli, kdy jsem se vdala a dcera (tehdy 9letá) si přála přijmout stejné příjmení jako já. (myslim si, že jí to pomohlo i se sžívánim s novou situací, že cítila, že je součástí nové rodiny. I dnes (je jí 17) používá obrat: "když jsme si vzali tatínka" ) Svého biologického otce neznala a mého manžela bere jako tátu... Takže nebyl se změnou jejího příjmení problém - stačilo dojít na matriku.
Setkala jsem se s tím i opačně - dítě dostalo jméno po otci, který pak ani neplatil alimenty, ale kvůli změně jména museli až k soudu...