Jako dítě jsme měli doma spoustu zvířat, milovali jsme to. Ale teď jako dospělá mám dojem, že k nim nemám žádný "vřelý" vztah. Nevím, proč se to tak změnilo. Měli jsme psa, ale před dvěma lety umřel, obrečela jsem to, ale jiného jsme nepořídili. Nejdřív proto, že to náš rozpočet byl utažený až běda a zvíře přece jen něco stojí a teď nějak nevím. Moc po tom netoužím. Děti sice chtějí, ale já už za tím vidím ty povinnosti a když si uvědomím, že sotva stíhám děti, práci a domácnost, že "padám na hubu" a ještě bych se měla starat o domácí mazlíčky, tak do toho absolutně nemám chuť. Navíc manžel zvířata nemusí (hlavně v bytě), takže by to bylo všechno opravdu na mě. Však víme, za jak dlouho děti péče o zvířata přestane bavit.
Zároveň si ale uvědomuju, že je dobré mít nějaké zvíře doma. Děti se i naučí určitým povinnostem, ale nějak se prostě nemůžu donutit.