tak - nejlíp se vychovávají cizí děti, u nich hned člověk vidí chyby a co dělá matka špatně.
Sama jsem občas v duchu kritizovala u druhých to či ono. Teď mám druhé dítě - chlapečka - a vidím, že každé děcko je jiné, na někoho něco platí, na někoho ne.
Prvorozená dcera je hodně klidná. Ale! - do tří let odmítala chodit za ruku a na odrážedle mi zásadně ujížděla. Zkoušela jsem to po dobrém, po zlém (vypěnila jsem a dala jí pořádně na zadek), psychologicky (rady dle chůvy v akci - když neposlechne, sebrat odrážedlo a jít domů a podobně). Ale nic nezabralo. Ten adrenalin z jízdy jí stál za to všechno. Nakonec jsem rezignovala a když jsme brali odrážedlo, byla jsem smířená s tím, že budu muset vedle ní běžet. Brala jsem tam, kde to bylo možné, ne napr. na ulici do města. Po další zimě začala jezdit na kole s kolečkami a poslouchala, zastavovala.
Věřím, že kamarádčino kázání ti vadí, to by vadilo každému.