Více méně s tebou souhlasím. Když byli malé dva roky, taky jsem byla zoufalá, ale nai nevím jak.Prostě třeba proto, že jsem nechtěla třikrát denně vytírat podlahu, nebo proto, že jsem nechtěla prát každou chvilku upatlané oblečení, jsem jí prostě nedovolila aby se hraba v jídle rukou. Malovat na zeď jí zatím nikdy nenapadlo, tak nemůžu posoudit, jestli je to výchovou, nebo dcerkou samotnou. Měli jsme několikrát pomalovaný nábytek, ale vždycky jsem jí vyhubovala, že se to nedělá, malá se urazila a po pár pokusech to vzdala a nechala toho. A venku? Musí chodit pořád za ruku. Nevěžím jí, že by mi neskočila pod první auto, nebo by se zastavila na konci ulice a dál nešla. S tím stále bojujeme. Taky se mi někdy stane, že s senou praští na ulici a vzteká se, ale nepolevím. nemůže dostat vždy co chce. SIce je to někdy ostuda, protože když vaše dítě takhle zlobí, tak se všechny okolo stojící maminky chovají, jako kdyby jejich dítě bylo dokonalé a nikdy nezlobilo... Ale hranice se prostě musí dělat od malička. Když bude od první hcívle vědět, že se něco nemá, tak to bude prostě vědět. Ale ve třech letech bude pozdě ho učit, že něco nejde, když doteď to šlo...