Jeno, na tom něco je... ale mám pocit, že to Monty myslela nějak takhle, akorát to nepřesně vyjádřila (což je v jejím případě na pováženou
) a ztotožnila přístup k životu s úrovní dosaženého vzdělání. I když zas - mám jiného kamaráda, ten má učňák, ale je dnes úspěšný v podnikání, má spokojenou rodinu, barák jako hrad a vůbec, jenže stejně by z něj člověk někdy vyletěl z kůže. Obvykle totiž jakoukoli seberacionálnější argumentaci utne tím, že ví, jak my ostatní, vysokoškoláci, na něj koukáme skrz prsty a jak nikdy neuznáme nic, co řekne. Přitom kdyby nám to pořád nevnucoval, všichni by dávno zapomněli, jestli tu vejšku má nebo nemá, protože se scházíme v prostředí, kde na tom ani trochu nezáleží.