X-krát jsem se sama sebe ptala "PROČ TO NECHÁPE?" Myslím, že jsou dvě možnosti. Je nezralý to pochopit, i ze samotného principu, že je ještě dítě. Nebo si dělá prdel. Ve vašem případě / i mně se to stalo:)/ zcela evidentně to druhé. Úplně chápu to vnitřní zoufalství, naprosto se s tím ztotožňuji. Znám to. Ale když se objektivně a bez emocí koukám na to, co jste napsala, resp. na první půlku story, tak mne okamžitě napadají řešení. Myslím, že s tříletým klukem není potřeba tolik diskutovat a dávat mu tolik šancí na nápravu-je to strašně vyčerpávající a navíc bude pravděpodobně bojovat za další a další šanci. POkud máte sklon k občasné nedůslednosti /jako ostatně skoro všechny matky/jste rázem v pekle-ve vlastní šťávě. Já jsem zavedla pravidlo 3×a dost. tzn. 3×max.mu zopakuju PŘÍKAZ. A zároveň ho seznámím s možností trestu. V lepším případě je tojít na HANBU./čili domístnosti mimo mou existenci, kdevím, že se mu nic nemůže stát/. Zpočátku jsme byli na hanbě docela často. Pak ho to přestalo bavit.Dala jsem mu najevo, že takto si mou pozornost nezíská, a že PÁN JSEM TADY JÁ. dost dobře mohu být jeho kámoška, ale především budu jeho rodič, to proto, aby mi nepřerostl přes hlavu a v patnácti nevyčáchal přes líčko, páč mu nedám na mobil....kde bychom se to dopracovali.Myslím, že je velmi mylné, když lidé říkají ON Z TOHO VYROSTE. Samozřejmě vyroste,a bude mít ještě mnoho životních etap před sebou. Ale ze samorostení jsou děti nakonec nešťastní. A nešťastné "děti páchají většinou nedobré věci. Snažím se vnímat výchovu jako komplex. Učím se každý den, někdy až o vyčerpanosti na kost. Občas si v noci pobrečím z úzkosti nad tím, jak moc náročné to je, alehlavu vzhůru - všechno jde, a taky že to půjde. Buďte matka, ne osoba skrytá za učebnicí výchovy. Věřte sama svým instinktům. Je to dítě vaší krve.