my jsme podobný problém řešili, když byly synov asi 2 roky, nejstarší, času jsem na něj měla kolik chtěl, věnovala jsem se mu hodně, ale musel poslechnout, m,usel občas uklidit hračky, musel... a nedostal bonbonky kdy si vzpomněl, takže chodil o patro níž k našima mě tím neskutečně vytáčel, kde se mohly dělat dobrý vztahy, když nebyl ani doma? dokonce mi řekl, že jde dolů, protože doma musí poslouchat

to nebylo tím, že by se tu necítil dobře, ale proto, že mu vyhovovalo něco, co jsem já odmítala akceptpovat

a tak jsem prosadila zákaz chození k našim bez doprovodu, mohl tam se mnou nebo s manželem, jinak NE, nebo později měl třeba dovolený tam jít půl hodiny před večerníčkem, s tím, že na večerníček bude doma, když nebyl, nebyla pohádka na dobrou noc

a podobnýma nepříjemnostma a včetně toho, že se naši neskutečně urazili a asi 3 měsíce se mnou nepromluvili (v jednom baráku se společným vchodem a chodbou), ale prosadila jsem si, a syn ví, kde je doma a že jsou doma pravidla, který se respektují, že jsou věci, který se musí, a to bez ohledu na to, co je příjemnější v tu chvíli

v 8 to bude složitější, ale jde to, já jsem řešila nejhorší fázi v době, kdy jsem byla těhotná a pak už byl na světě i mladší, měl zdravotní problémy, a moje nervy pochpdovaly, ale je to moje dítě a já ho vychovávám a já chci, aby se se svým problémem svěřil mně a ne babičce
jistě, přijde doba, kdy to tak nebude, ale to už je jiná věc, v tomto věku to má být takto, a hotovo, ať je každý uražený jak chce, ať se vzteká, brečí, mlátí věcma, ať se mnou nemluví, to přejde za pár dní, týdnů nebo měsíců, vztah se synem je důležitější než vztah s vlastními rodiči a o tchýni bych se ani nebavila :)))