Makusko je to víc než dlouho, ale přesto si pamatuju velmi živě, jak moc mě trápilo, že jsem nemohla otěhotnět, navíc s (tehdy) manželem, který měl dítě z 1. manželství, takže jsme věděli, že na jeho straně to není. V té době se to ještě ani navíc nijak neřešilo, dr. automaticky říkali, že rok je krátká doba, ať přijdu až pak. Jenže jen žena, která si dítě přeje ví, jak je každý další neúspěšný měsíc strašný. Navíc pokud má kolem sebe kamarádky, sousedky, které bez problému děti mají. Hodně mi pomáhala mamka, u které jsem se mohla vypovídat, manžel vůbec, ten nějak "nešílel" protože už jedno dítě měl a další neviděl jako prioritu. Nakonec tedy dceru společně máme, ale možná tím, že jsme nemohla otěhotnět mi bylo dáno najevo, že mám ještě čas od manžela odejít, ale to je na jinou diskuzi, v každém případě jsem ráda, že dceru mám . Přesto to trápení opravdu nebylo lehké a takové ty řeči nemysli na to jsou od lidí, kteří to neprožili mimo.

V rodině máme pár, kdy spolu jsou od 18. Děti nemohli mít dlouho, přes 10 let, absolvovali všemožná vyšetření, všechny hrazené pokusy o um. opl. ( a že i tak to stojí poměrně dost), jezdíli po léčitelích, byli u astrologa ( mám dojem Kulovaný, nevím jestli to píšu přesně) , prostě toho spolu zažili spoustu ... a když už měli toto všechno vyčerpané domluvili se, ža adopci ani jeden nechtějí, že budou jeden pro druhého. Miminko přišlo nečekaně , asi opravdu proto, že to vzdali, neví nikdo. Do roka byla těhotná podruhé. A vím, že nejvíc se z trápení které měli mohla vypovídat s někým, kdo to na vlastní kůži poznal.

Nejhorší je asi když ani člověk neví PROČ to nejde, když dr řeknou, že oba jsou zdraví, protože nevíš, co máš teda dělat. Moc přeji každému, aby tohle nemusel prožívat. Hodně štěstí.