Terinko mám to podobně...o prvního syna jsme se snažili 4roky....nebylo s kým si hodit řeč,když jsem se o tom zmínila u našich....mamka: však máte čas....
a moje segra ta tomu dala vůbec ránu:" Přestaňte otravovat doktory. Nebude první ani poslední kdo nemá děti.Když je prostě mít nemůžeš tak je mít nebudeš. No a co....vždyť je to jedno..."
(Musím říci,že tohle co mi řekla mě od ní odcizilo a nikdy už to nebude jako dřív)-manžel tan jí už 13 let odpovídá jen na pozdrav.....jak se ho to dotklo....
A moje mamka se mě taky nezastala.....

Pamatuju si dodneška tu bezmoc....a pak takový to, že jsem se na to vykašlala....obrečela to a říkala jsem si....měli jsme žádost o adopci podat už před 3lety stratili jsme strašnýho času....vrhli jsme se na něco jinýho....a po 6měsících ....ejhle....plány byli ty tam....já těhule s Lukema od 8tt ležák...naštěstí doma

Jo a o druhýho jsme se snažili skoro 1,5roku...,ale né nijak cíleně...prostě tak dlouho nám to trvalo......

Jo a dovětek....po 13 letech mamce brečí segra v obyváku, že nemůže od podzimu otěhotnět...s prominutím...mi to příjde směšný bulit po 1/4roce
(asi jsem vůči ní zahořkla,ale vždycky měla všechno hned.....a najednou narazila.....)