radu asi neposkytnu, jen (chabou) morální podporu - vloni jsem na tom byla prakticky stejně, jen to starší dítko byla holka a malej plazivec kluk. Starší byla urážlivá, nafrněná, nic nechtěla sama dělat - jako že beze mě. Anebo si naopak nasyslila všechny hračky pod sebe a lehla si na ně - jako že jsou její a ne bráchy..... A já jsem si připadala jak regulérní blázen, ji jsem musela okřikovat, mimino mi lezlo kam nemělo, pak se začal na jaře plazit, ale venku to nešlo (bláto, na pozemku kopřivy a bodláky, u dědy ostrý kameny atd) a v kočáru vřískal a nevydržel, starší jsem potřebovala vyběhat a vyvětrat.... když byl muž doma, museli jsme se rozdělit na dvě "družstva" a každý si vzít jednoho.... no do léta jsem z toho málem fakt zcvokla, musela jsem si dát na 10 dní oraz (chvála mému muži, na "rodinnou" dovolenou jsem jela úplně sama). Teď o půl roku později musím říct že je to už mnohem víc v klidu, starší už je zase o chlup chápavější a samostatná a předvádí se méně, mladší už se motoricky přiblížil k ní - chodí, běhá, skáče, dost i mluví..... takže i když se dohadují a překřikují, a o některé hračky jsou stále třenice, ten celkový posun je o 100% lepší. Tak vydrž :-D a vyžádej si podporu od rodiny - k zabavení staršího ať se vyřádí jinde, nebo k pohlídání mladšího ať můžeš vyrazit se starším sama.