Kudlo - ano. Snažila jsem se tomu zabránit, ale to nešlo. Tam šlo už skutečně o minuty. Co na tom, že nás přes hodinu nechali čekat, jako by nic. Až když jsem začala být opravdu hodně nepříjemná, tak si "pan doktor" konečně uvědomil, co hrozí. Chování hrozné, situace taktéž. A to jsem netušila, že toto je teprve začátek. Hrozila mu celková sepse, později na dětským jsem se dozvěděla, že díky tomu, že byla taková prodleva, a zbytečná, že hrozí postižení některých orgánů. Připravovali mě na nejhorší. A taky že samozřejmě jsem chtěla, aby něco dělali hned, protože i když dělali, tak mi to přišlo málo. Museli jsme čekat.
Tenkrát sice po stížnosti připustili, že jejich přístup a chování se neslučoval se zásadami u ošetřováním dětských pacientů, ale bohužel. Že se vzorky ztratily - to se prý stává, byli prý ve stresu. Ale nic se přece nestalo, nabrali na dětským nové. Že ho umístili na jiné oddělení, kde ho nechali bez léčby a pomoci a díky tomu všemu mohlo dojít k nenapravitelným škodám na organizmu? Přece nedošlo, oni nic neporušili. Já jsem zaujatá, protože jsem matka a tudíž mě to omlouvá - prý. Že jsem si ho na dětský oddělení víceméně musela odvézt sama, protože nikdo nic nevěděl a nemohl dělat? No vidíte, jak jste dobře rozhodla. Neuvěřitelný. V našem zdravotnictví se omluví všechno. Omluvili by i to, kdyby se stalo to, čeho jsme se obávali. Měli toho přece moc, tak co.