Já asi přímo nevychovatelné dítě nemám, ale vím, jak mě můj prostřední dokázal spolehlivě přivést k šílenství už jako desetiměsíční prcek, kdy se kategoricky odstavil, ale flašku do tlamky nevzal, takže všechno, co vypil, včetně UM, šlo z hrnečku s tvrdou hubičkou (a tím pádem to bylo všude). Nebo jak na mě později koukal jako sluníčko, když jsem mu už hodně nahlas podesáté opakovala, aby něco udělal, a on nic. Seděl, usmíval se a prstem nehnul. A tak dál. Teď, v jedenácti letech, je sice ještě "svůj", ale už poměrně socializovaný a já se aspoň můžu považovat za matku hrdinku, že jsem ho nezabila (jsem cholerik a párkrát k tomu už fakt nebylo daleko).
Starší syn i nejmenší holka si dali v pohodě říct, prostřední prostě byl a je beran (i když je Vodnář)