Přidat odpověď
Já jsem z té generace, co si užila jeslí. Do jeslí jsem šla v 1/2 roce (74) se ségrou mohla být mamka do 2 let doma (78). Táta neměl moc vysoký plat (vysokoškolák), tak to jinak nešlo, byt měli družtevní, za ten se platilo o dost víc jak za státní. Tuším, že i později u 1. dítěte byl nárok jen na 1/2 roku a až u 2. mohla být žena déle doma. Tchýně takto hlídala kamarádce syna, měly stejně staré děti, ale tchýně už 2. a kámoška teprve 1.
Mimochodem, moje teta měla po VŠ jako doktorka nástupní plat 800 Kč, což prý bylo méně než sociální stipendium, co pobírala za studií. Vzhledem k jejímu věku mi to vychází na rok cca 1968.
A k týdenní školce a jeslím, těch si užil manžel. Jeho maminka ještě studovala a bydlela na kolejích a tam nemohla mít dítě, tak byl manžel v týdením zařízení. Ale říkala, že za ním skoro každý den chodila (ulila se ze školy) a brala si ho na procházky. Každý víkend ho měla u sebe a cestovali přes 200 km daleko domů. Horší to prý bylo, když byl nemocný a musela ho pašovat na koleje, bo ve školce nemohl být. No vzhledem k tomu, že byl manžel často nemocný, tak si možná těch týdenních zařízení tolik neužil.
Babičky sice byly, ale 250 km daleko. Takže babičku jsem si užívala spíš přes léto.
Ač si to u svých dětí nejsem schopna představit, naštěstí se necítím a ani u manžela nepozoruji nějaké následky. Naopak mám pocit, že ty děti co si užili maminku v ranném dětství déle, jsou teď v dopělosti rozmazlenější a mémě samostatní, ale to spíš bude syndrom mladšího hýčkanějšího dítěte.
Předchozí