Přidat odpověď
Tak to jsem si přesně říkala taky, když mně na konci šestinedělí po prvním porodu seřval tchán, že ječet na mamku po porodu může jen "hajzl". Nikdo se mně nezastal, tchýně mi pomohla jen nepatrně, tak že tchána vystrkávala z pokoje, manžel vůbec, moje máma mi vynadala, že jsem tam vůbec jela. Bydlí na druhém konci republiky a já jsem jim chtěla ukázat malého, dokud byl maličký. Nečekala jsem nic špatného. Skončila jsem v RIAPSu, protože jsem nebyla schopná ničeho. Tam mi teda pomohli hrozně, taky u nás v církvi, ale můj manžel stejně snad dodnes nechápe, co bylo špatně. O poporodní depresi jsem věděla dost, na kurzy jsem teda nechodila, hodně jsem se toho bála, protože už jsem měla předtím zkušenost s antidepresivama, takže jsem byla riziková, ale stejně si myslím, že u šetrnějšího zacházení se to stát nemuselo. Klučík byl zlatíčko, zvládala jsem to docela dobře, až na únavu, protože se budil taky po 2 až 3 hodinách, ale nakojil se a spal dál.
Předchozí