Tak mě osobně jeden čas zachránilo, že mám bráchu - když se to v rodině opravdu podělalo. Bylo mi necelých 17, mladšímu bráchovi 14 a půl. Následující léta jsme spolupracovali jeden s druhým a pomáhali si, jak jsme mohli. I když přišlo rozdělení, úplně jiné životní styly a dokonce i následný několikaletý spor, stejně věřím, že když budu potřebovat, můžu s bráchou počítat.
A starší brácha, který je po úraze invalidní, může zase počítat s naší pomocí. Už teď mu s přítelem splácíme garsonku, kterou jsme koupili, aby měl jednou kde být(teď žijí s mámou v Praze v pronájmu, což je od nás trochu z ruky a navíc bych to neutáhla jednou sama platit). Nemáme ani dostavěné své bydlení, naše děti nemají svůj pokoj, ale tohle byla věc, která byla důležitá - a mám štěstí, že mám k tomu ještě chápavého partnera.
Příbuzní mi na jednu stranu velice zkomplikovali život, na stranu druhou mi hodně pomohli. A děti rozhodně povedu k tomu, že mít jeden druhého je důležité a že se vyplatí na vzájemných vztazích pracovat.