Ivule,
ono je to taky hodně o očekávání a o tom, jak si lidé ty "vztahy" představují.
To, co je pro někoho báječný funkční vztah může být pro druhého formalita v rámci zažité konvence.
Osobně mám nejvíc "husí kůži" z takových těch vztahů, kdy přijde rodina na návštěvu do rodiny svého sourozence (bratrance, kamaráda), navenek jsou všichni usměvaví, pohostinní, až servilní, a jakmile za návštěvou zapadnou dveře, už se začne pomlouvat, co měl kdo nemožného na sobě, čím se trapně vytahoval apod.
Pro mne je základním kamenem vztahů otevřenost. I když ji jistě bude dost lidí vnímat jako neomalenost a netaktnost. Ale kurnik, co je to za vztah, ve kterém se ode mne očekává jen pochlebování, přitakávání a plácání po zádech? Mne když se přijde kamarádka pochlubit novými šaty, klidně jí řeknu, že jí dělají tlustší nebo že by si měla příště koupit o číslo větší (menší), event. že s chlapem, který se chová tak jako ten její bych nebyla ani den, protože i od ní očekávám, že bude stejně upřímná ke mně. A pokud to holt někdo nevydýchá, nemůžeme být kamarádi.
Kupodivu úbytkem kamarádů přesto netrpím.