Ivule,
to s tím letadlem je přesné... taky znám takové lidi.
Ono je to hodně o vnímání sebe sama, o sebehodnocení. Dost lidí hraje ty konvenční role proto, že zkrátka nechtějí být sami, "bez kamarádů"; ale jakmile o tom začnou hlouběji uvažovat, zjistí kolikrát sami, že za tím vztahem "nic" není.
Zajímavé ale je, že to s přáteli (alespoň podle mne) funguje jako s chlapy. Když člověk děsně chce někoho najít, má obvykle smůlu. Když o ně vlastně ani moc nestojí, lepí se na něj sami.
Pro mne má každý vztah - ať už partnerský nebo přátelský - smysl jen tehdy, pokud je rovnoprávný. Jsou nějaká očekávání a nějaké hranice. Hodně lidí se mi diví, že jsem dokázala ze dne na den přerušit dvacetileté přátelství, protože "jim by to bylo líto", "oni by se pokusili to slepit". Já ne, protože chyba byla na druhé straně a je na ní, aby jí to bylo líto a pokusila se to slepit. Jsem schopna hodně odpustit, ale nikdy ne se ponížit. A společenskou konvenci, faleš a pokrytectví beru taky jako ponížení.