Moje dcerka snad od tří let chce pejska. Hučí do mě systematicky už dva roky a muž ji v tom podporuje. Bydlíme v bytě a přiznám se, že vidím jen zanášení špíny do bytu a psí pach v bytě. Nesnáším, když pes očuchá kde co (včetně exkrementů na chodníku) a pak jde dítěti olíznout ruku, tvář apod. Na druhou stranu jako dítě jsem psa opravdu hodně chtěla a naši mi ho ze stejných důvodů, co píšu nepořídili. Samotnou mě mrzí, že nevidím psího kamaráda, ale hromadu chlupů plnou bacilů. Dost se to ve mně pere, protože bych dceři (a vlastně i manželovi) pejska chtěla dopřát, ale nevím, jestli překonám fobii ze špíny (jinak mám ke psům vztah spíš neutrální). Měl to někdo podobně a psa přesto pořídil a zvládl to? Díky.