Když tak čtu ostatní, je fakt, že i já se tam jednu chvíli rozbrečela, to už jsem skoro zapomněla. Bylo to právě ve chvíli, kdy jsem mluvila o tom, že mi malého zcela proti mé vůli odnesli po porodu, dali zahřívat, ačkoli mu nic nebylo a myslím, že klidně mohl být celou tu dobu u mě. To jsem věděla sama, že mě žere, ale tam jsem si to nějak znova víc prožila, protože mi kinezioložka říkala, že si mám představit, že ho proti všemu ochraňuju, mám u sebe, a mám si představit, že je v úplném bezpečí. Ale to by u mě vyvolalo silné emoce myslím ať by mi to řekl kdokoli, a opravdu jsem si nevšimla poté žádné změny ani u prcka, ani u sebe (že bych se s tou nucenou separací nějak smířila - smiřuju se s ní prostě tím, jak jde čas).