Majo, to je o Vašich pocitech, zda to bude k bydlení v klidu, nebo ne...Já teda za sebe...Jsem samoživitelka, po rozchodu s přítelem jsem se s dvouletým synem nastěhovala do domu k prarodičům, na ubytovnu jsem nechtěla ani náhodou a na byt nebyly a ani nejsou peníze. Bydlíme tu stále, ale mezitím se sem přistěhoval můj otec a od té doby máme peklo. Všechny nás tady psychicky terorizuje, chová se, jako by mu tady všechno patřilo, přitom mu nepatří nic, protože všechny peníze prohraje v bednách. Kdybyste věděly, kolik sprostých nadávek denně dostanu. Byla jsem dlouhodobě němocná, mám teď ČID, takže opět z těch peněz si nemůžu dovolit pronájem. Ale takhle ho asi brzo zabiju. Dělá mi naschvály, otevírá dveře v koupelně, když se chceme jít koupat, bere mi jídlo, ovoce, někdy i peníze, je sprostej na babičku, na syna, prostě jsem z toho na dně a až jednou vypadnu do malilinkatého bytečku, kde budu mít metr kuchyňské linky a vlastní sprchu, budu nejšťastnější člověk. Tenhle dům má být jednou můj, zvažovala jsem přístavbu, ale dokud tady bude otec, nikdy...fakt bych ho musela zabít a on mi za to nestojí. Ještě bych dodala, že s prarodiči žádné velké problémy nejsou, někdy se rozcházíme v názorech, ale kolikrát se třeba ani nevidíme a je to v pohodě, kdykoliv mi dohlídnou na syna, já jim zase uvařím...ale stejně by mladým bylo asi lépe o samotě...těžko soudit. Omlouvám se, že jsem to tady zahltila svým příběhem, Vám přeji, ať už se rozhodnete jakkoliv, ať se Vám bydlí dobře