Přidat odpověď
Mám podobnou zkušenost jako tvá kamarádka, loni jsem přišla o mimi ve 23.týdnu a když teď čtu tyhle řádky, tak brečím, protože s tímhle se nedá nikdy úplně vyrovnat. Začátky byly hrozný, jen jsem brečela, nemluvila a přála si, ať je to jen zlý sen, já se probudím a vše je v pořádku. Musím říct, že mě hodně pomohlo psát si tady s maminkami, které měly podobný osud, protože ty nejlépe vědí, jak se člověk cítí.Kdo to nezažil, tak to nikdy nepochopí, i když se samozřejmě každý snaží co nejvíce pomoci. Já chtěla být ze začátku hlavně sama s manželem, nikoho jsem nechtěla vidět, takže bych asi být tebou s návštěvou počkala, zkus jí kontaktovat spíše přes sms a uvidíš její reakci.Mě každá návštěva rozbrečela, všichni už pak veděli, že je lépe mi napsat zprávu, která ve mě takouvou reakci nevyvolala, jako přímý kontakt.Později, tak po měsíci, už jsem byla ráda, když jsem o tom mohla s někým hovořit a vypovídat se, ale znovu říkám, začátek je hrozně těžký a spíše si to každý potřebuje v hlavě srovnat v klidu sám.
Předchozí