Přiznám se dobrovolně, že od mých nějkých 10ti let se ke mně táta jako k princezně choval. Nerozmazloval mě, ale choval se ke mě stejně pozorně jako k dospělé. Tj. otevíral mi dveře, odsouval židli ve splečnosti (když jsme šli bez mámy), nosil mi kytky atp. Spolužačky si klepaly na čelo, máma zuřila a já nechápala. Ale byl to táta, kdo mě učil vybrat si správně šaty, jíst správně různými druhy příborů, bral mě na různé akce, abych se "otřískala". Starší sestra tohle nikdy nezažila, táta to prý zkusil a ona tak protestovala, že to vzdal. Tak se vyřádil na mně, byla jsem tvárnější. Do dneška žiju z toho, co mě táta naučil, do dneška nosím některé šaty které mi koupil a kostýmek, co mi nechal uší po narození dcerky.
U manžela to "pečování" postrádám, ale to je jiná věc. Nicméně vím, že moje dcera tuhle výchovu mít nebude, já jako máma jí to prostě dát nemůžu a manžel to nedokáže.