Nedávno mě zaujal článek na hlavní straně o tom, jak je to s dětmi jiné a jak někdo touží mít zpátky svůj dřívější život. Od té doby mě pronásleduje podobná myšlenka.
Hrozně těžko se to vysvětluje. Miluju svoje děti a neumím si představit život bez nich, ale někdy si říkám, jak to bez nich bylo "snadné, jednoduché".
Pak tu myšlenku hrozně rychle zaplaším, abych se "nerouhala", protože kdyby se dětem něco stalo, tak to snad nepřežiju. Ale přesto mě tahle myšlenka hlodá.
Musím říct, že mě mateřství nenaplnilo tolik, jak jsem očekávala. Vlastně ani nevím, co jsem si představovala.
Ale myslím si, že podobné myšlenky má občas hodně matek, jen to neřeknou nahlas. Dokonce i moje kamarádka se mi s tím nedávno svěřila. A taky svoje děti miluje. Nevím, čím to je.