Je mi to naprosto jasné, já si zas vždycky představuju řadu 450 žen se stejnými výsledky a ve stejném věku a jedna z nás porodí dítě s DS, toť moje pravděpodobnost...
Ani nejsem nějak na nervy, chtěla jsem to jen prodiskutovat, neuronila jsem kvůli tomu ani slzu, beru to zatím, jak to je a pevně věřím a doufám!!!
Na nervy jsem byla v 1.těhotenství, kdy jsem ještě o tom takřka nic netušila, NT screening nebyl a po pozit.tripplech 1:100 na DS mi Dr.jen řekl větu:"Mám podezření na Downův sy." To znělo už jako ortel, byla jsem z toho úplně hotová, on to řekl, jako by si byl skoro jist, nemluvil, že mám pravděpodobnost 1:100 čili jen 1%-ní riziko, řekl mi to šíleně nevybíravě. Já se rozklepala, začala jsem mu klást dotazy, jak moc si je tím jistý atd. a on mi na to řekl, to nikdy nezapomenu:"Jé vy naděláte, tak to dáte kdyžtak pryč!" Hrůza, šla jsem od něj vynervovaná, uřvaná a kvůli jeho přístupu jsem nakonec šla sama dobrovolně i na plodovku a až do 24.tt čekala na výsledky a nervovala se šíleně. Nekoupila jsem si ani jediný kousek těhu oblečení, protože jsem ani nevěřila, že to dobře dopadne. Neměla jsem už vůbec co nosit, ale bylo absolutně po náladě na nějaké nákupy atd.
U druhé dcery už jsem byla informovaná, na netu jsem si zjistila kdeco, zaplatila si 1450 za NT screening, amnio po genetickém UTZ ani nenabízeli, že to vypadá dobře, no už to bylo úplně jiné. Teď, pokud mi neřeknou zítra nějakou šílenost na genetice, tak na plodovku taky nejdu.