Monty, komplikace a průsery bych nevynechávala, on je ten život tak nějak o tom, zametené cestičky jsou nejspíš k ničemu.

Ubližování lidem bych vynechala zcela, ale bez toho to asi taky někdy nejde.


Jsou přecitlivělci, - co je svědomí dovede poměrně slušně týrat roky. Někdo prostě bouchne dveřmi, jiný se topí. Dobře není ani jedno.

Osobně jsem přecitlivělá extrémně na tyhle věci, ještě nedávno - skoro po 20-ti letech jsem si vyčítala, že jsem neukočírovala manželův alkoholismus. Připadalo mi to jako mé selhání. V tomhle jsem ale fakt abnormál a vím, že to není v pořádku, normální, dobré pro mne ani pro nikoho jiného, prostě pocity nahovno
Pátrám, z kterého "soudku" jsem tuhle genetickou výbavu dostala.