Lassie, s tím prvním jsme se málem zabili. Krom toho, že jsem zjistila, že být sprostá a hrubá a velmi na člověka, který by mi měl být nejbližší je nejen sebezáchovné, ale může být i úlevné i samospasné, že to je vlastně moment, na který celou dobu čeká, aby si mne vychutnal...

Už jsem se nechtěla vracet k tomu, jak jsem se cítila hezky, když jsem oponovala řítící se hoře - 197 cm, 130 kg.... je to pryč.

A pak existují jiný varianty, nemusíš nikomu nadávat, být sprostá, hrubá, ani ho dusit, ani se cítit uraženě, prostě v momentě, kdy na to kuří oko šlápne tak to prostě slušně a v pohodě řekneš....

"hele, to není fér, jestli ti to nechutná nebo je to málo kořeněné, tak si to dosol"...." nebo, to maso je trochu tuhý"..."nenííííí!" ..."je to trapný, nestihla jsem to, připadá mi to tuhý"... " NE NENÍ, MÁM ZUBY... KDYBY BYLO, ŘEKNU TI TO!" pak už se chováš jak idiot - či idiotka - protože čekáš malér z maličkosti.