tak ti to zjednoduším, abys klidně spala.

Někdy potkáš někoho a myslíš si, že napořád. Věříš tomu a taky si myslíš, že žádný malér, žádná nevěra (co to je?).

A pak se to posere. Celý, fatálně, nejde o blbost, ten malér tam celou dobu byl, jen ta láska ho neviděla a snaha byla... selhání je něco co vůbec nechápeš. Tak se snažíš z maléru utéct, nebo ho pojmout.

A do toho potkáš někoho. V základu nijakého, zadaného, dětného, všechno úplně špatně. A ten ti dá impuls, ... není možný, aby takovej chlap byl na světě jedinej.


Hledáš, bádáš, už ti jenom došlo, že to, v čem žiješ je úplně blbě, že jsou chlapi, co se s nimi dá nehádat, neprat, nenadávat si, nemusíš bojovat o nic, ani o boj nestojíš, apriori patrnerství není bitva, prostě to zapadne jak ty kostičky.... že se dá žít, dejchat, vyjádřit svý názory úplně naférovku a nikdo ti je neomlátí o čumák když jsi nejvíc zranitelná...


A i u sexu - se dá smát, i v situaci zlý, někdo něco plácne...