Martino, příležitostí teda fakt moc nemám, neumím posoudit, nakolik jsem atraktivní - ale když oni ti cizí chlapi mi většinou nepřipadají atraktivní ani trochu - a ten můj jo, navíc když už to máš léty vyladěný, těžko tě okouzlí někdo, kdo by na tobě musel všechno znova hledat a ladit.

Suzann, ale to je dobrý, ne, když vyměkne aspoň jednou za dva tejdny, ne?

To bychom měli doma daleko lepší pořádek, kdybychom takhle často všichni měkli. My jsme totiž chaotici, bordeláři, zapomínači deštníků a tak...ouplně všichni.

VAlkýro, jsi fakt dobrá. U nás jsem teda odmala slízávala poznámky typu "A ty to neumíš hodit do pračky? A ty se neumíš podívat, jestli tam je bílý nebo červený? A ty nevíš, že tady děda natírá plot a stříká barva občas vedle? Tak co brečíš, že ti vocákal bílý tričko, copak tam mělo svý místo? A že to nejde vyprat? No to máš blbý."

Já ještě zkouším ty metody upravit - když mi něco překáží, tak to odkopnu stranou a nechám bejt, když mi něco strčí do vaření, tak prostě neřeším, jestli na to kydne omáčka, když něco hledají, tak nic nevím, když se vyskytne potíž, odpovídám "a na co to tam máš? Já nevěděla, proč to tam máš, a přece ti nebudu brát tvoje věci?" To vzniklo v dobách, kdy jsme žili všichni v jedné místnosti a některé věci byli fakt zvláštní - třeba když se něco lepilo a bylo nutný to nechat na bezpečným místě pár hodin schnout, tak vznikaly zajímavý konstrukce na skříni...a sebrat to s nadávkami by znamenalo zničit dotyčnýmu spoustu práce a přijít o užitečnou dodělávku.
A s dětma jsme teda mírnější a "autíčka nepatřej do kuchyně, aby je máma při vaření omylem nerozšlápla nebo po nich neuklouzla" a dál metody z dětství, no, to je jejich boj, žrát se musí, autíčka ať si hlídaj.