Mně to přijde trochu jako dva extrémy.
Jeden, že "až a jedině s dítětem má lidský život smysl" a druhý "dítě nikdy, protože omezuje, zničí svobodný život".
A tak mi to přijde tak nastejno, když mluvím se ženou, která děti nechce, a se ženou, co zjistila a hlásá, že jsou rozhodně jediným smyslem života.
Jsem někde ve středu. Mít dítě je přirozené, je to krásné, dá se to skloubit s dosavadním životem (pokud zdraví dovolí) ale já jsem pořád já. S dítětem jsem si uvědomila, že bych osobně dokázala smysluplně žít i bez dětí (myslím tím kdyby se nám nezadařilo mít potomka, ne že bych nechtěla).