Hexinko

To samé by přece mohla říct některá z těch tvých sestřenic, které děti nechtějí. Akorát že ony to asi mají společensky obtížnější v tom, že jsou ve výrazné statistické menšině (většina lidí děti přirozeně chce, kdo ne, bývá považován za nějak divného).

Já jsem třeba taky takový případ ženy, která netouží po dětech (i když jsem stále v plodném věku, takže nikdy neříkej nikdy). Už od mala mi bylo "divné", že "maminky mají děti" - jako nedokázala jsem si představit, že bych já jednou měla být maminkou, ta představa mi byla cizí. A je mi cizí dosud, v mém čtvrtém deceniu Rozhodně nechovám k dětem žádné negativní pocity (z výplodů typu nokidding mám husí kůži stejně jako dětné ženy), ale celkem ani žádné pozitivní pocity.

Je pro mě těžko pochopitelné, když se v rodině narodí miminko nebo když začne ťapat batole, jak se k němu všichni příbuzní hrnou, smějou se na ně, berou ho za ručičku, do náruče, žvatlají na ně... Zakouším u toho takové nějaké rozpaky, říkám si, že to přece všichni musejí hrát! (chovají se vřele, aby potěšili maminku) Ale ono to tak není, pravda je taková, že oni to tak přirozeně cítí, jen já to tak necítím. Když se kamarádkám rodily děti, samozřejmě jsem se vždy přišla podívat, pochválila miminko - ale opravdu jen proto, abych potěšila kamarádku, ne proto, že bych to miminko chtěla vidět. Naštěstí je na mě asi vidět, že jsem "chladná", takže mi většinou nikdo miminka nevnucuje do náručí

Napadá mě, že chybějící touha po dětech se dá přirovnat třeba k chybějící touze po sexu. Taky by se dalo říct: "já to nechápu, vždyť je přece normální toužit po sexu, člověk má PŘIROZENÉ tělesné potřeby, a kdo si namlouvá, že je nemá, jen něco zastírá sám před sebou! NENÍ MOŽNÉ, aby mu to nechybělo". No vidíš, a přitom mezi námi existují asexuálové, kteří se dokonce i nějak sdružují. Vždycky budou v menšině (stejně jako lidi, kteří netouží po dětech), ale budou.