Ananto,

šťastná myslím jsem, život nevyplňuju ničím zvláštním - ale já mám takové pomalé životní tempo, takže on se mi vyplňuje tak nějak sám od sebe (popravdě ani nevím, jak se ten normální život dá stíhat s dětma ). Samozřejmě o tom přemýšlím - kladu si vedle sebe ty racionální důvody pro a proti - ale vždycky skončím u toho, že obava, abych něco nezmeškala, abych nelitovala, abych se nelišila od ostatních, abych tak netrpěla vlastní smrtelností, abych nebyla ve stáří sama... atd. není dostatečně dobrý důvod pro mateřství, pokud to prostě přirozeně necítím. Připadlo by mi takové nějaké neupřímné - protože jsou to samé NEGATIVNÍ důvody (aby mě nepotkalo to a to). (Napadá mě - asi jako kdyby lidé vyznávali víru a chodili do kostela proto, že se bojí věčného zatracení po smrti, zatímco "správně" by se víra měla prožívat z lásky k Bohu, ne ze strachu z něčeho.)

Navíc my bychom nejspíš nebyli schopni počít dítě přirozenou cestou, takže bychom si museli nechat pomoct - a v situaci, kdy netoužím, by mi to přišlo jaksi nepatřičné.