Vokounko,

no já jsem nepřiměřeně racionální, tak bacha, abych se do toho teď nějak teoreticky nezamotala!

Píšeš: "přišlo mi vždycky tak nějak přirozené, že je mít budu" - to znamená: ta myšlenka, že budeš mít děti, ti byla blízká, citově blízká, brala jsi to jako normální běh života. A já už jsem si naproti tomu jako malá říkala, že to je zvláštní, že ženy mají děti, ale že to asi pochopím, až budu větší, a že to taky tak budu cítit. A větší už jsem a nic necítím (ani když vidím děti, ani když se snažím si mateřství představit).

Ananta se mě ptala, jestli někdy nepochybuju. Já jsem jí psala, že jo, že o tom přemýšlím - ale protože mi chybí ten cit, touha po dětech, tak můžu zvažovat jen racionální důvody. Výše v diskusi jsem je zformulovala "negativně" (abych nebyla divná, abych nelitovala, abych nebyla sama, abych se lépe vyrovnala se smrtí...). Tyhle důvody mi připadají "nedostatečné", protože si člověk z jiného člověka (dítěte) vlastně dělá jen nějaký prostředek k něčemu jinému (k vyřešení vlastních životních postojů). A v situaci člověka jako já, který po dítěti citem netouží, mi to tak nějak nepřipadá fér vůči tomu dítěti.

Ony se určitě dají zformulovat i "pozitivní" racionální důvody (jak jsi psala ty - chci znovu poznávat svět naivníma očima, chci svou lásku a zkušenosti předat dál), ale ty se k rozhodovacím motivům budou přidružovat spíš u lidí, kteří už citem touží. Já i když si to takhle přečtu a odříkám, tak to na mě nefunguje (nedokážu se vcítit do "poznávání světa naivníma očima", necítím potřebu předávat svou lásku a zkušenosti).