Divné to je, třeba je to někde popsané, nevím... já jsem si vždycky říkala, že většina lidí má dítě, takže se asi nějak stane, že ho budu mít taky a roky ubíhaly a nic. Možná byla i příležitost, ale musela bych si to ukecat a tam se právě projevila ta absence pudu, nebyla jsem schopna se kvůli tomu nějak doprošovat nebo manipulovat, zeptala jsem se jednou a když jsem slyšela že ne, tak jsem to dál neřešila, bylo mi to jedno... pak jsme zjistila, od jiných žen, že jsem měla víc tlačit, roky běžely. Pak jsem s tím posledním přítelem dítě zkusila, po asi dvou letech jsem otěhotněla a potratila. Teď už je mi 36 let, takže to už asi zůstane jak to je. Někdy přijde chvíle, kdy vyděsím sama sebe, ale pak to utopím v něčem jiném, třeba v práci a jsou chvíle, kdy jsem vděčná za ten klid co mám... kdybych si opravdu mohla vybrat, tak bych jedno dítě chtěla, ale bez těhotenství a porodu, ty tři měsíce do potratu byly strašné, už jsem se modlila ať to skončí jestli se to nemá povést - nevypadalo to dobře od začátku. Ten pud je prostě slabý, nestačí na to, abych vyvinula tu snahu a oběť... teď třeba jít do vztahu s mužem o kterém vím, že by dítě chtěl a má i peníze, ale duševně to není to pravé a toho asi nejsem schopna... kdyby ten pud byl silnější, tak to udělám, budu to brát jako poslední šanci.