neřeš to, možná o dětech s naslouchadlem slyšela, možná je i viděla v televizi, ale možná ještě nikdy na vlastní oči a teď jich bylo tolik, že byla fakt v šoku :))) a nevěděla, ajk to ze sebe dostat.

Když jsme si přivezli chlapečka z kojeňáku, bylo to dlouho , vlastně je to pořád, stejný, kdo nás nezná, a ví to, tak si ho chce prohlídnout :)) a pak udiveně konstatuje, že je to normální dítě a spokojený a pěkný :))

nevím, možná čekají třetí oko nebo něco podobnýho

oni to nemyslí zle, oni prostě nemyslí vůbec v tu chvíli, jsou jen strašně zvědaví a potřebují to na vlastní oči vidět a pak si o tom popovídají někde se známýma, poplkají u kafe a srovnávají si to v hlavě.

co mi vadí jsou pak ty pohledy, jako že oni se nedívají a přitom bedlivě sledují, jak se chová malý a my k němu a starší bráchové k němu a podobně a pak, naprosto bez znalosti problému, hodnotí t, co viděli, ten okamžik.

normální dítě, když je protivný, je unavený, potřebuje spát, jíst, pomazit. Détě z kojeňáku, když je protivný, tak "to jsou ty geny, to se nedá nic dělat" a dítě je odepsaný a my máme "zničený život"

a po čase jsou třeba překvapení, že je to odepsaný dítě se strašnýma genama pozdravilo, poprosí, chová se normálně hezky a prpstě je normální - pro tyto pozorovatele je to osmý div světa :)))