Není to tak dlouho, kdy jsem se zmínila o tom, že člověk, který takové postižení, poruchu - třeba chování a odlišnosti, z toho plynoucí, nezná, nemusí ihned pochopit.
Než jsem stihla vysvětlit, jak jsem to vlastně myslela, setkala jsem se s.....no nebudu tvrdit, že s nepřátelskou, ale dotčenou reakcí.
To rozhodně k dobrým vztahům a k pochopení nepřispívá.
"Normální" člověk prostě nemá potřebu nastudovávat jednotlivá postižení a co to pro život obnáší, setkává se s tím nepřipravený, často je příjemně překvapen, že věci se mají jinak, než se odehrávaly v jeho představách. Pokud se neumí vyjádřit přesně a taktně - ono společenské chování v té vyšší nadstavbě - tedy otázce společenského taktu, není zrovna jeho domovinou, může se snadno stát, že si dost často právě rodič vyloží jeho slova jako nepřátelství a dává najevo odstup a odpor.
Dotyčný pak za projevení zájmu a snahy o pochopení, dostane ledovou sprchu. To zrovna nepřispívá ke vzájemnému pochopení a integraci.
Sama jsem dávno někde jinde, prostě proto, že jsem se s různými typy postižení setkala dost zblízka, ale taky se setkávám s reakcemi okolí. Tam, kde je okolí "zvyklé", hrany se stírají a odlišnosti najednou nejsou tak vyhraněně viditelné, aby upoutávaly, ale nepřipraveného člověka to prostě zaskočí a jednoduše "neumí" reagovat správně. Podotýkám, že jsem se snad nesetkala s otevřeným nepřátelstvím, nebo odporem. Je to spíš údiv a nezvládnutí neznámé situace.