taky bych se bála..jako absolutně neznalá problému s jakkoli postiženým dítětem.
ale taky bych se o dané postižení začala zajímat(chápat ho),až když by se týkalo mě a mých blízkých.
to je stejné,jako u schopností a neschopností dětí něčeho..
když zjistíš,že máš dítě v něčem nadané,začneš se tím hlouběji zabývat,když zjistíš,že máš dítě v něčem ,,omezené,,začneš také zjištovat.

ostatní neví..přirozeně. protože se tím nikdy neměli potřebu zabývat..
myslím si,že je prostě potřeba říct-můj syn je autista.a to obnáší toto a toto.nemůže za to jak se chová,je to pro něj tak přirozené,jako se vaše chování vám zdá normální.
nejhorší je,když je to pořád něco mezi...nejasné diagnozy,tápání,hledání...z toho bych byla na mrtvici..raději jasná diagnoza,srovnat se s tím,ztrávit to a začít s dítětem správně pracovat,než nejistota..nejistota,,nejistota..asi jsi to zažila vid..