Dříve se tak nějak mělo za to, že zdravé děti = šťastné děti. Lépe řečeno, o štěstí dětí se nikdo moc nestaral. Vždyť si vzpomeň - když se narodí dítě, putovala světem informace, jakého je pohlaví, kolik měří, kolik váží a že je v pořádku. Nikoho nezajímalo, jestli má dost lásky (=mámy), děti se zabalily jak vánočky a naskládaly na novorozenecké oddělení.

Přestože implikace nefunguje obráceně, úsudek leckterého člověka netrénovaného v logice pracuje všelijak . Tzn. pro někoho může být obtížné představit si, že někdo může být šťastný i přesto, že není zcela fyzicky zdráv. Já si myslím, že postižené děti jsou často mnohem šťastnější než ty "zdravé" (mj. častěji mají rodiče, kteří je mají rádi takové, jaké jsou).

Prostě normální lidská nevědomost. Já si třeba vzpomínám, když jsem syna nosila v šátku a soukala ho do něj jednou v čekárně u lékaře, že nějaká starší paní vrtěla hlavou a jeho pláč komentovala slovy "no ale on chce asi spinkat...". Jako kdyby v tom šátku nemohl spinkat líp než kde jinde .