IF přesně,já vím,že asi už kolikrát třeba reaguju přehnaně,ale jsme taky jen člověk,a když už stejně (pro mě stupidní )otázku slyším ten den po desáté,popřípadě mě desátý člověk člověk řekne stejně stupidní poznámku,tak jsme už jak přetopený papiňák.Už jsme pak zralá napsat malýmu jeho diagnozy na čelo,popřípadě dát mu na krk ceduli nedotýkat se.A když to tady vysvětlím jedné ženské co Jíjovi je a odpoledne,se dozvím od babky v krámě,že tu žije maminka co má ditě na umření(neb si to každý otočí po svém)tak už vidím rudě.Proč má každý druhý pocit,že dítě se musí se všema kamarádit,se všema mluvit a já nevím co ještě.Prostě nemluví,nerozumí a kamarádit se nechce.To nemá nárok na to,aby si mohl normálně hrát,normálně žít?Nic du dělat něco smysluplného,neb momentálně připomínám právě ten papiňák a je mi akorát těžce do breku.