Samozřejmě, že si s dcerami často povídám a řekla bych, že naše vztahy jsou dost dobré a že případné problémy vždycky vyřešíme. Je mi jasný, že nemůžu očekávat nějakou zásadní radu tady na diskuzi. Když jsem psala o svých pocitech, říkala jsem si, jestlipak si vy mladí vůbec uvědomujete, jak těžké je pro zestárlou rodičovskou generaci najít to své správné místo - odpoutat se od toho, že má dospělá dcera je přece to miminko, které jsem přivedla na svět, které na mě bylo závislé, které jsem vychovala , podpororovala v jeho aktivitách i ve studiu a jsem teď šťastná, jaký je z ní člověk. A asi bych podle toho, co čtu ve vašich příspěvcích měla tu minulost (tedy řekněme 25 let svého života od jejího narození až do promoce) kamsi odsunout a vnímat jí teď opravdu jenom jako dospělého samostatného člověka, který má svou rodinu. Věřte, je to moc těžké. A právě v tom se my staří asi plácáme i když se snažíme a víme,že právě tohle po nás chcete.Takže nám ,prosím,odpusťte.Pochopíte to teprve až vám samotným děti dospějí.Měj se a přeji ti ať ti ten život neutíká moc rychle